Fantastická zvířata a kde je najít II.

26. ledna 2011 v 14:22 | Příšerka |  ,,Potterovské" knihy

.: Bytosti neskutečné




Úvod
Domácí duchové
Duchové osudu
Bytosti horské, vodní a lesní
Bytosti částečně zvířecí podoby 
Nadpřirozená zvířata
Záhadné jevy
Lidé vtělující se do zvířat a stromů



Úvod
Tato kniha pojednává o bytostech, které mudlové pokládají za neskutečné. Někteří z nich se s nimi setkali, vyprávěli o tom jiným mudlům, kteří jim však nevěřili, nebo se jejich vyprávění snažili nějak vědecky vysvětlit či jej alespoň překroutili. Domnívám se, že je užitečné se o těchto bytostech poučit více, zejména z mudlovského hlediska, protože mnozí z vás ze zabývají předměty, jako je například Studium mudlů či Dějiny mudlovské společnosti. Je zajímavé dozvědět se mudlovský postoj k bytostem, které my sami důvěrně známe. Doufám, že tato kniha bude nejen poučná, ale i zábavná, a že vyplní mezeru mezi kouzelnickou a mudlovskou společností.



I. Domácí duchové

Mudlové často věřili a dodnes věří na domácí duchy, bůžky, skřítky a podobné bytosti. 
U starých Řeků a Římanů byli takovýmito bůžky tzv. penáti (bůžkové místa) a lárové (bůžkové rodiny). Opatrovali domácnost a chránili domácí blahobyt. Obrazy penátů a lárů byly v domě a v rodině uctívány, zejména o rodinných svátcích.
Slované je zase znali jako skřítky a šotky, kterým říkali také hospodáříčkové. Obětovali jim zbytky jídel, aby střežili dům a dobytek, a aby v noci nedělali rámus.
Křesťanství po marné snaze vyhladit v mudlech víru v existenci skřítků a podobných bytostí, se je snažilo vykládat po svém: jsou to zlí duchové, duše nekřtěňátek nebo odbojní andělé, kteří dopadli do lesů (lesní duchové), do skal (skalní duchové) a do vody (vodní bytosti - vodníci). Prospěch, který přinášejí domu nebo rodině, je prospěch dočasný, který přináší pakt se zlým duchem. Až tato doba uplyne (většinou sedm let nebo násobek sedmi let), přijde si zlý duch pro duši toho, kdo se mu upsal.
Domácí bůžkové mohou podle mudlů přijímat různé podoby, ale nikdy nemají podobu bílé holubice - ta je rezervována pro Ducha svatého, pro nevěřící je symbolem míru a štěstí.
Pro mudly nejznámějším, takovým lidovým, domácím bůžkem je tzv. plivník. Mudla najde plivníka nejčastěji v podobě černého kuřátka, promoklého, zimou se chvějícího a prosebně típajícího. Když se ho ujme, začne kuře někde v koutě nebo na peci hrabat a popelit se a pod ním rychle vyrůstá hromada obilí. Tento dar by se ale přijímat neměl - mudla udělá nejlépe, když odnese plivníka zase tam, kde ho našel, včetně vykouzleného obilí.
Rusové mají také svého skřítka hospodáříčka, nazývají ho domovoj nebo děduška domovoj. Je většinou neviditelný a nemá rád, pátrají-li mudlové po tom, kde v domě žije. Obyčejně to bývá za pecí, pod prahem (kde přebývá v podobě hada) nebo v chlévě. Objevoval se i jako šedý kocour nebo chlapeček s drápky.
Domácím bůžkem vždy býval nějaký nebožtík, předek, který v domě umřel. Proto novostavba neměla ochranného domácího ducha, dokud její hospodář nezemřel. Pokud se rodina stěhovala do jiného domu, snažila se pomocí různých čarodějných manipulací přimět bůžka, aby se přestěhoval s ní a chránil ji i v novém bydlišti.
Mudlové věří, že domácího skřítka si mohou i vypěstovat z vejce slepice prvnice (nejraději černé), které se nosí jistý počet dní pod paží. Takovýto uměle vyrobený skřítek splýval u starých Čechů často s bytostí nazývanou zmek nebo zmok (staročesky čert,ďábel). Mívá podobu kuřátka, ohnivého draka, ohnivého kohouta nebo ohnivé koule a do domu vniká komínem. Ve své ohnivé podobě je také nazýván prašivec.



II. Duchové osudu

Osud je u mudlů pojem jak náboženský, tak filosofický. Býval zpodobňován různými vybájenými tvory. U starých Řeků a Římanů to byly Moiry, zvané latinsky Parky (Parcae). Slovo moira (u Homéra aisa) značí ve staré řečtině osud, los, úděl. Moiry - Parky byly tedy bohyně osudu, neodvratného dění v životě jednotlivce. Osudu však podléhali i bohové. Bytost jménem Ananké (řecky nezbytnost, nutnost) dokonce nad bohy vládla.
Tento nade vším stojící osud byl od počátku nezměnitelně určen (latinské fatum). V době pohomérovské byl personifikován již ne jednou, ale třemi postavami. Třemi zřejmě proto, aby při určování údělu čehokoliv vynikly tři okolnosti, které charakterizují každé dění: počátek, trvání, konec.
Ve shodě s tím byly Moiry - Parky. Tři stařeny - Klóthó, která předla nit života, Lachesis, která ji vinula a třetí, Atropos, ji přestřihovala.
V Čechách byly tímto trojím zpodobením osudu tři sudičky.



III. Bytosti horské, vodní a lesní

Divoženky
Divoženky jsou lesní bytosti ženského pohlaví. Žijí v lesích a horách, kde mají svá doupata. Jsou to ošklivé hlavaté ženy s hrubým chlupatým tělem, s vlasy černými nebo rudými. V ruce nosí klacky ovinuté hady. Čarují, ale i léčí, hlavně rostlinami. Rády tančí a k smrti utancovávají mladíky. Neopatrným šestinedělkám podvrhují svoje ošklivé a křiklavé děti.
Divoženky někdy mudlům prospívají, někdy škodí. Jako ochrany proti nim se používá některých bylin.
K divoženkám patří i jezinky. Mají ženskou tvář, tělo prasečí a nohy koňské. Jsou zlé, unášejí mudlovské děti a krmí si je na pečeni. Lidem, kteří v lese usnuli, vyloupávají oči.
Jezinky jsou v podstatě to samé jako lesní čarodějnice zvaná ježibaba, rusky baba-jaga, která také pojídá pečené děti. (Mudlové mají jednu oblíbenou pohádku, která je známá snad po celém světě - o perníkové chaloupce.)
V ruských pohádkách bydlívá baba-jaga v chaloupce na kuří nožce, lítá vzduchem, umí lidi proměnit v kámen.
Lze se domnívat, že osaměle bydlící čarodějnice byly vybájeny ze skutečných stařen, které se dovedly obklopit závojem tajuplnosti. Kromě čarování znaly leccos mudlům prospěšného, například různé účinné rostlinné léky.


Diví muži
Diví muži jsou rovněž lesními bytostmi. V antice jimi byli satyrové (faunové). Žijí v lese, honí zvěř a přitom hrozně houkají. Rádi lákají a unášejí hezké dívky, škádlí myslivce a dřevorubce. Zavádějí mudly, kteří v lese překročili bludný kořen, takže mudlové se pak motají kolem dokola a konce lesa nemohou najít. Obranou proti nim je přezout se nebo obrátit kapsy.
Zvláštním druhem divého muže je hejkal nebo hejkadlo. Je to chlupatý, vousatý, mechem obrostlý mužík se svítícíma očima. Běhá po lese a "hejká". Kdo by se mu však opovážil ozvat, toho vyděsí. Zjeví se mu, vysoký jako borovice, skočí mu na záda a prožene ho po lese. Ale pokud má mudla u sebe chléb, nemá nad ním hejkal moc. Hejkal má zřejmě vzor v antickém Panovi, který také děsil v lesích osamělé pocestné svým hrozným hlasem (odtud výrazy panický strach, panika).
Vyloženě lesním strašidlem je tzv. štvaní. Je to lovecká společnost složená z démonů a strašidelných zvířat, která v noci s divokým rykem rejdí po lesích.


Polednice a klekánice
Jsou to ženská strašidla, dalo by se říct démoni určité hodiny: polednice hodiny dvanácté (polední), klekánice hodiny večerního zvonění k modlitbě.
Polednice je bytost naprosto zlá. Je nebezpečná šestinedělkám, unáší jim děti, někdy jim podvrhne svoje. Často se zjevuje ve vichřici a svoji oběť, kterou může být i dospělý mudla, nosí vzduchem.
Jako antická Sfinx (Sfinga) dává i polednice mudlům hádanky, a když je neuhodnou, týrá je. Koho zastihne v poledne při práci na poli, toho přinutí, aby s ní celou hodinu hovořil o jedné a téže věci, když to nedokáže, ublíží mu.
Polednice i klekánice patří k bytostem, které bychom mohli nazvat strašidly pedagogickými: polednice trestá za práci v poledne, kdy se má odpočívat a jíst, a trestá děti, které schválně zválejí obilí; klekánice trestá děti, které nechtějí zanechat svých her venku, kdy už se smráká a mají jít domů.
K těmto pedagogickým strašidlům patří také nemodlenka, která za večerní tmy vchází do světnice a bere děti, které se nechtějí modlit; postelníček budí děti, které se dlouho povalují na lůžku; pucnoha nebo škrabinožka dětem bolestně seškrabuje ostrým nožem bláto z nohou, které si zapomněly umýt.


Víly
Víly jsou slovanským druhem nymf - jsou to většinou nymfy lesní. Liší se od nich ale téměř úplným nedostatkem smyslu pro erotiku. Obyčejně to jsou moudré a laskavé panny, které se spíš než o svádění mladíků starají o to, aby pomohly dobrým lidem v nouzi.
Mudlové dělí víly na oblačné, lesní a vodní. V jihoslovanských pověstech jsou často spřízněny s bohatýry, kterým darují sílu například tím, že je nakojí ze svých prsů. Pomáhají bohatýrům podobně, jako řecké bohyně pomáhaly rekům pod hradbami Tróje - dodávají jim sil. Známý slovanský hrdina Jánošík prý dostal svůj pás, který ho činil silným, darem od víly.
Víly nejsou ale jenom dobré, jsou i zlé, které splývají s čarodějnicemi, bosorkami. Tyto víly metají střely, které dovedou těžce zranit, ba i zahubit.
Víly mohou milovat muže, provdat se za ně a mít s nimi děti. Děti víl mají skvělou paměť a jsou moudré. Člověk ale nesmí své manželce-víle připomenout, že je vílou - to navždy zmizí a o své děti se stará potají.


Meluzína
Meluzína se řadí jednak k mořským pannám, neboť tou podle pověsti původně byla, jednak k přízrakům, protože jde o jakousi francouzskou verzi bílé paní. Pověsti o ní vznikly totiž ve Francii a mísí se v nich historie s mytologií. Podkladem těchto pověstí je historická postava francouzské šlechtičny, pramatky hraběcího rodu de Lusignan a zakladatelky rodového zámku ve stejnojmenném francouzském městě. Podle tohoto města, rodu a hradu dostala Meluzína své jméno, neboť slovo Meluzína pravděpodobně vzniklo z mére de Lusignan nebo mére de Lusigne (matka Lusignanu). Hraběcí rod de Lusignan hrál velkou úlohu hlavně v křižáckých válkách. Měluzína prý měla sedm synů, její potomci zasedli dokonce i na královský trůn v Jeruzalémě a na Kypru.
Podle bájí byla Meluzína mořská víla, Siréna, která měla místo nohou rybí ocas. Byla však manželkou i matkou, ale protože měla vílí podstatu, musel jí manžel slíbit, že v sobotu nikdy nebude vyhledávat její společnost. Doneslo se mu ale, že jej manželka v tento čas podvádí, a tak vniknul do jejích komnat a spatřil ji nahou v koupeli, přičemž zjistil, že je napůl rybou. Meluzína s velkým nářkem odlétla oknem a opustila manžela i děti. V noci se však vracela, aby své nejmladší nakojila. Měl-li někdo z rodu de Lusignan zemřít, zjevovala se ve smutečním obleku a vyrážela žalostné výkřiky.
Tyto nářky slyšeli pověrčiví mudlové v hučení, skučení a hvízdání větru v komíně. Dokonce jí z oken házeli hrst mouky nebo soli, aby měla na kašičku pro děti.


Nymfy horské, vodní a lesní
Hory, lesy, řeky, stromy, moře, jezera, jeskyně, údolí a jiná místa v přírodě si mudlové od pradávna oživovaly vybájenými bytostmi obojího pohlaví. Pokud to byly bytosti ženské, staří Řekové a Římané jim ve své mytologii říkaly nymfy. Podle prostředí, ve kterém žily, se dělily na nymfy vodní - najády, horské - oreády a lesní - dryády. Najády se dělily dále na nymfy mořské, říční (jezerní, potoční) a nymfy pramenů. Mudlové si je představovali jako krásné, mladé a veselé dívky, buď nahé nebo jen málo oblečené. K mudlům se chovají laskavě, ale rády unášejí sličné jinochy, kterým způsobují předčasnou smrt a pomatenost. Jsou-li rozhněvány, mstí se na dobytku.
Mudlové často bájí o vodních nymfách, že krásně zpívají a svým zpěvem lákají plavce do záhuby. To bylo zmíněno např. v díle Odyssea, kde vystupovaly mořské Sirény, před nimiž se plavci museli chránit tím, že si zalepili uši voskem.
Představitelkou říční nymfy byla u Němců víla Lorelei, která prý sedí na kolmém skalním útesu nad řekou Rýnem, češe si své zlaté vlasy a zpívá.
Mudlové mají představu, že mořské nymfy jsou horní částí těla ženy, od pasu dolů ryby. Někdy jsou ale nymfy celým tělem ženami. Sirény byly zobrazovány jako ptáci s dívčí hlavou - zřejmě kvůli svému zpěvu.
Někdy se vodní nymfy zadívají do hezkého mladíka, kterého pozorují, když se koupe. Bývá to častým motivem pohádek, zejména láska vodní nymfy ke krásnému princi (např. v díle H.Ch. Andersena nebo Dvořákova opera Rusalka či Lortzingova Undina).
Báje o nymfách všeho druhu vyprávějí, že činností nymf je laškování, tanec, zpěv, koupání, vzájemné škádlení či škádlení lidí, hlavně mladíků. Antické nymfy si užívají se satyry (obé bytosti jsou velmi eroticky založené, odtud slova nymfomanie či satyriasis). Celý mýtus o nymfách spočívá na podkladě erotickém, vzhledem k jejich nedostatečnému oblečení.
Poté, co si nymfy s hezkým hochem pohrají, jej často usmrtí - utopí, udusí, ulechtají či utancují. Někdy se mladík utrápí sám touhou, hlavně po sladkém hlase nymfy.
Lesní nymfy rády jezdí na jelenech a aby je v jejich zábavách nikdo nerušil, hlídají je malí psíci.


Vodník (Hastrman)
Vodník je v Čechách snad nejznámější a nejpopulárnější nadpřirozená bytost, hrdina mnoha pohádek a pověstí. Je to zlá, nebo rozhodně ne dobrá, postava, žijící v řekách, potocích a jezerech (nikdy ne v moři) a topí lidi.
Je-li ve vlastním živlu, vypadá jako malý mužíček, vlasy a vousy má zelené, ústa od ucha k uchu, mezi prsty rukou i nohou má plovací blánu. Někdy bývá popisován jako lysý stařec s tlustým břichem, který má na hlavě vysokou čepici ze sítina kolem těla pás z vodních rostlin.
Mudlové si postavu vodníka sestavili podle vzoru několika zvířat, která mají úzký vztah k vodě. Především je v něm něco žabího - plovací blány, široká ústa. To je směšná stránka jeho zjevu. Podle pověstí se rád živí rybami, samozřejmě syrovými, zde mohla jako vzor posloužit vydra. Největším vzorem pro vodníka je však zřejmě sumec. Jeho zjev je děsivý, je mohutný, vzbuzuje úctu i strach. Jejich hlava je veliká, tlama široká, na horní čelisti jsou dva velké vousy. Tělo je bez šupin, hnědočerné s nádechem do zelena, břicho špinavě bílé či nažloutlé nebo narůžovělé. Sumec miluje podemleté břehy, hluboké výmoly, do vody spadlé stromy. Když mudla viděl, jak přes metr dlouhý sumec stahuje u staré vrby v měsíčním světle svou širokou tlamou kořist pod hladinu, nemůžeme se divit, že utekl pryča vyprávěl cosi o vodníkovi.
Vodník je postava nejen směšná, ale zároveň i strašná. Své obydlí má pod vodou. Někdy je to prostá chatrč, jindy palác, ale vždy tam má řady polic, na kterých stojí hrnečky pokryté pokličkami (takzvané dušáčky). V těchto hrnečcích jsou uvězněny duše lidí, které vodník utopil. Když někdo hrneček odklopí, duše se osvobodí a vylétne vzhůru. Někdy se tím celé utopení ruší, takže se utopenec vrátí domů, ovšem zestárlý o příslušnou dobu, po kterou byl v hrnečku.
Na své oběti vodník rád líčí. Na děti velkou zlatou rybu, která září, na děvčata pentličky a zrcadélka, jež rozvěšuje po břehu. Nejsnadněji prý utopí toho, kdo se koupe o půlnoci nebo v pravé poledne - stáhne plavce za nohy pod hladinu. Nejčastěji ovšem podle pověstí topí pacholky, kteří plaví koně.
Vodník se také dovede přeměňovat. Mezi lidi vychází většinou v lidské podobě, přičemž se nemusí vždy jednat o dospělého člověka.
V noci se ukazuje také ve formě lucerny, která hoří na vodě ve stínu stromů a keřů, zjevuje se v podobě koně, který se rád pase u vody. Když na něj někdo nasedne, dá se do cvalu směrem k vodě a pokud jezdec včas neseskočí, přičemž riskuje zlomeninu, utopí ho.
Mudlové vyprávějí, že vodníka lze snadno poznat podle toho, že mu ze šosu stále kape voda. Odvážný mudla se může pokusit vodníkovi tento šos ustřihnout a zakopat jej, obtočený svěceným růžencem, buď v posvěcené zemi nebo na rozcestí. Vodník ale zuří a za lupičem létá kamení a různé noční příšery. Vodník totiž s ustřiženým šosem ztrácí nejen všechny nadpřirozené síly, ale i život. Na souši může žít pouze do příštího svítání a ve vodě se utopí.
Pokud nemůže vodník lidi utopit nebo vyděsit, provádí alespoň různé neplechy - třeba rozhází při dešti seno, aby se znehodnotilo. Někdy se ale vodník stykem s lidmi do jisté míry polidští, takže je s ním možné spolupracovat. Pomáhá pak třeba mlynářům s prací, za odměnu si smějí nachytat a ve mlýně usmažit ryby, dostanou mléko, které mají rádi a někdy přespávají na peci. I tady provádějí drobná šibalství, ale jsou celkem neškodní.
Často se vodník přidá k pocestnému, kterému prozradí, kdo je a koho jde utopit. Pocestný ale nesmí chtít člověka, zasvěceného smrti, zachránit, protože by se sám stal obětí.
Ve vodě má vodník obrovskou sílu, na souši je však slabý. Jezdí na sumci, za nocí sedává na mlýnském kole nebo na stromě a češe si dlouhé zelené vlasy. Tělo má měkké a kluzké, lze jej těžko chytit. Miluje červenou a zelenou barvu, při řeči huhňá.
I vodník se může oženit - nejčastěji s vodní pannou. Někdy ale zatouží po vesnické dívce, utopí ji, když dívka pere prádlo nebo při koupání, žije s ní pod vodou a má s ní děti, které mají po otci zelené vlásky.
Před vodníkem se lze chránit některými bylinami, například kapradím nebo černobýlem. Spoutat ho lze jen provazem z lýčí.



IV. Bytosti částečně zvířecí podoby

Egyptští bohové
Mnozí egyptští bohové a bohyně měli hlavu zvířecí, často ptačí. Příslušné zvíře se pak nesmělo zabíjet, a dokonce požívalo božských poct. Bohové měli hlavu šakalí, hlavu lvice, ptáka ibise, kočky, krokodýla, krahujce, supa, kobry, berana. Posvátná zvířata byla po smrti balzamována a pohřbívána s mnoha poctami.


Satyrové
Jsou to horští a lesní démoni, pocházejí z řecké mytologie. Byli považováni spíš za zlé bytosti. Byli nezbední, vilní a prostopášní, přitom však zbabělí. Znásilňovali nymfy, opíjeli se vínem, znepokojovali pastýře a lidi jdoucí lesem. Mudlové si je původně představovali s kozlími rohy a ušima a od pasu dolů s kozlím tělem. Bůh Pan měl podobu satyra a nejraději trávil čas v jejich společnosti.


Kentaurové 
Mají trup lidský a tělo koňské - mudlové se domnívají, že báje o nich vznikly pod dojmem prvních jezdců v dobách, kdy antika neznala koně. Kentaurové vynikají moudrostí a spravedlností. Kentaurové byli pouze pohlaví mužského.


Sfinx (Sfinga)

Sfinx, neboli sfinga, je ve staroegyptském výtvarném umění postava ležícího lva s tváří krále (eventuelně královny), někdy s tváří berana nebo jestřába. Největší a nejstarší sfinga je umístěna u pyramid v Gizeh (Gíze). Byla již několikrát zaváta pískem a znovu vykopána. Mezi jejími předními tlapami bývalo obětiště. Její tvář je lemována rouškou ozdobenou královským hadem, nos je rozbitý a vous na bradě uražen. 
Sfingy se vyskytovaly i v asyrském výtvarném umění. Tam to byla socha býka, která měla hlavu muže s plnovousem a orlí křídla. Býk značil sílu, lidská hlava moudrost a orlí křídla rychlost. 
Sfinga v řecké mytologii se však podstatně lišila od obou předešlých pojetí sfingy. Zde byla dcerou obra Tyfaona (zhoubný vichr) a hada Echidny. Možná budete znát antickou pověst, kdy se sfinga usadila na skále u řeckého města Théb, zastavovala poutníky a dávala jim hádanku. Kdo nerozluštil, toho usmrtila. Uhodl ji až Oidipus, a to se sfinga sama vrhla ze své skály. Hádanka zněla: "Který tvor chodí ráno po čtyřech, ve dne po dvou a večer po třech?" Odpověď zněla - člověk (jako batole leze po čtyřech, v dospělém věku chodí po dvou a ve stáří se opírá o hůl).
Tato řecká sfinga se zobrazuje s tělem ležícího lva, ale tvář i hruď má dívčí, křídla orlí.


Harpyje

Název mají odvozený z řeckého slova harpadzo = uchvacuji, rvu, údajně jsou dvě - Aello a Okypete. Byly symbolem vichru. Jejich rodiči byli Thaumas a Elektra. Podle mudlovských představ byly harpyje ptáci s dívčí tváří.


Minotaurus
Byl synem Pasifaé a býka, kterého z moře poslal bůh Poseidon (Neptun). Minotaurus byl člověk s hlavou býka. Žil na Krétě v labyrintu a každých devět let mu museli Athéňané vydat sedm dívek a sedm jinochů. Až jednou za ním do labyrintu přišel Theseus s klubkem nitě od Ariadny a zabil ho.



V. Nadpřirozená zvířata

Pegasus
V antické mytologii je to okřídlený kůň, který vyskočil z trupu Medusy, když jí Perseus uťal hlavu. Na Pegasovi jezdil jak Perseus, tak i Bellerofón (zabil Chimairu). Pod úderem Pegasova kopyta vytryskl na Helikonu pramen Hippokrene - tento pramen byl zasvěcen Múzám a básníci z něj čerpali tvůrčí nadšení. Pegasus je symbolem básnického vzletu, básníci na něm jezdí a přitom tvoří verše. Svým prudkým pohybem symbolizuje tvůrčí rozkoš umělce, svými křídly splňuje dlouho nedosažitelný ideál lidstva - létání. Básník, který se na svět dívá z výšky, má odstup od věcí pozemských a přibližuje se "nadzemským výšinám".


Chimaira (Chiméra)
Byla to nestvůra, která byla vepředu lvem, uprostřed kozou a vzadu drakem či hadem. Z úst chrlila oheň, symbolizovala sopečné výbuchy. Zabil ji hrdina Belleforón, který patřil k drakobijcům antiky. Dnes znamená slovo chiméra přelud, mámení, vidina, utopie.


Drak 
Drak, Drachem, dragon, dragone, drakon... všechna tato slova pocházejí ze starořeckého slova drakon - drak. Ve své nejjednodušší podobě býval zobrazován jako okřídlený had. Vystupuje v pověstech a pohádkách snad všech národů, všude se povídá o hrdinovi, který zabil draka. Důvodem k jeho zabíjení je buď touha po pokladu, který drak střeží, nebo škoda, kterou drak dělá. Původní představa draka jako okřídleného hada byla později doplněna o četné hlavy, které chrlí oheň a useknuté ihned dorůstají.
Odkud mudlové vůbec vzali představu draka? Buď z různých zvířat, která jim připadala současně groteskní i děsivá - ještěři, hadi - nebo na podkladě kosterních nálezů pravěkých ještěrů.
U některých národů, zejména východních (Číňané, Japonci) není drak vždy jen symbolem zla, ale i dobrých a vznešených pojmů, jako je plodnost, noc, nebe, urozenost. Staří Číňané měli draka i ve státním znaku, dokonce měli i řád draka.
Pověsti o lidských obětech drakům jsou staré jako existence draků samotných. Nejčastěji jim byly obětovány princezny a panny vůbec. Pak přišel princ, rytíř, či hloupý Honza, draka zabil a princeznu vysvobodil. Za to dostal její ruku a půl království k tomu.
Drak, o němž se v těchto pohádkách vypráví, je ztělesněním zla. Je obrovský, chrlí oheň, tělo má hadí nebo ještěří, netopýří křídla a hlavně větší počet hlav.
I ve středověku mudlové věřili v draky. Tehdy je dělili na draky okřídlené a neokřídlené.


Pták Noh
Velcí draví ptáci, jako orel nebo sup, mudlům imponovali svým zjevem, stejně jako mudlové obdivovali silné šelmy - lvy, tygry, medvědy. Často používali tyto dravce do svých rodových znaků - erbů. Řekové ale věřili v existenci tvora, kterého známe jako gryfa. Byl to okřídlený tvor s hlavou lví nebo orlí.
Pták noh - jakási podoba gryfa - vystupuje zejména v českých pověstech o knížeti Bruncvíkovi.


Fénix
Pták fénix pochází z egyptské mytologie, kde má jméno Bennu. Egypťané v něm viděli vtělení boha slunce, měl dokonce vlastní chrám v městě Heliopoli. Říkali o něm, že se každých pět set let ve svém hnízdě sám spaluje, aby znovu povstal z popela. Byl proto symbolem vzkříšení, znovuzrození všeho, co v přírodě hyne.
Křesťané tuto báji přenášeli na zmrtvýchvstání Ježíše Krista.


Jednorožec

Je to kůň, jemuž z čela vyrůstá roh, který jednorožec používá jako zbraň. Roh jednorožce býval ve starověku prodáván, ale byl velice drahý. Mudlové věřili, že má léčivou a kouzelnou moc. Používali jej hlavně na zkoušení vína - ponořili roh do vína a pokud zčernal a orosil se krví, bylo víno otrávené.
Ve středověku byl jednorožec symbolem panenství a síly, znamenal také cudnost.
Plinius jej popisoval s tělem koňským, nohy měl mít sloní a ocas kančí. Mudlové věřili, že ten, kdo pije z rohu jednorožce, se vyléčí i z nejhorších nemocí. Nikdy mu neuškodí jed, necítí při poranění bolest a může procházet plameny.



VI. Záhadné zjevy

Bludičky (světýlka)
Bludičky, nebo také světýlka, byly v podstatě duchy lesními, vodními a polními. Jedná se o známý jev, že se někdy nízko nad bažinami objevují a zase mizí světýlka. Mají prý podobu zelenobílých plaménků. Mudlové je považují za duše nekřtěňátek či za zlé bytosti, které zavádějí člověka do močálů, aby se tam utopil. Někdy se objevují i na hřbitovech. S bludičkami se setkáváme v lidových pověstech všech národů, ale nejsou vždy zlé. Běda však tomu, kdo se jim posmívá - zavedou ho do bahna a utopí.


Mořský had

Je to tvor do jisté míry podobný drakovi, s tím rozdílem, že žije v moři. Zprávy o mořských tvorech neobyčejné délky a velikosti, s tělem hadovitým i jiným, se vyskytují již od nepanšti. Je jich nepřeberně a možná, že některé se ani nedostaly na světlo, protože strach z posměchu okolí "zamykal" námořníkům ústa. Mudlové si dodnes nejsou jisti, zda tyto bytosti skutečně existují, i když mnozí jsou velmi nakloněni tomu věřit a neustále shánějí nové, vědecké důkazy. 


Lochnesská příšera
Tento jev zaujal mudly až v době relativně nedávné - někdy v první třetině 20. století. Loch Ness je název jezera ve Skotsku. Je protáhlé, dlouhé 38 km a maximálně 3 km široké. Je asi 152 m hluboké. Svým množstvím vody je největším jezerem Velké Británie.
Mudlové tvrdí, že v tomto jezeře žije ohromné tajemné zvíře, které někdy vyplouvá na hladinu jezera. Bylo prý spatřeno více než stokrát a i velkým množstvím lidí najednou. Nejčastěji je příšera popisována jako had, mudlové ji srovnávají s pravěkým plesiosaurem a vytvořili teorii, že jezero Loch Ness bylo kdysi spojeno s mořem, ale postupně se odpojilo a tito pravěcí ještěři v něm zůstali uzavřeni, rozmnožovali se a žijí dodnes.



VII. Lidé vtělující se do zvířat a stromů

Leopardí a kajmaní muži
Mudlové ve střední Africe si vyprávějí báji o leopardích a kajmaních mužích. Podle této báje má každý leopard v lese a každý kajman v řece svého lidského pána. Každý Afričan z tohoto území se musí snažit, aby se svým leopardem nebo kajmanem navázal spojení, jinak se mu povede zle. Když se mu to podaří, musí usmrtit nějakého člověka a obětovat ho svému zvířeti. Nesmí to být ale člověk nevinný, nýbrž někdo, kdo mu ublížil - takové ublížení může útočník i sám vyprovokovat, aby získal právo tohoto člověka usmrtit. Jestliže leopard nebo kajman společenství přijme, jeho pán si položí vedle postele velký kámen, na kterém bude jeho sluha každou noc jakoby odpočívat. Leopard či kajman ovšem časem požaduje další oběť, aby si jeho pán udržel jeho přátelství. Životy zvířete a jeho pána jsou nerozlučně svázány - oba umírají v témže okamžiku.


Vlkodlak
Pojem vlkodlak je rozšířen po celém světě. V dřívějších dobách docházelo v Evropě k lykantropickým epidemiím. Nejtěžší vypukla r. 1598 v pohoří Jura. Postižení táhli krajem s řevem a štěkotem, vrhali se na zvířata i na lidi (hlavně děti), své oběti usmrcovali, vysávali jim krev a jedli jejich maso. Docházelo k procesům s werwolfy.
Mudlové věřili, že vlkodlakem se stává vždy sedmý syn a že ženě, která si útrapy z porodu ulehčila čarodějnými prostředky, se také narodí vlkodlak.


Člověk a strom

Podle mudlovských pohádek bývá na strom vázán život některé ženy. Ta pak leží v noci na lůžku nehybná, chladná, bez dechu i tepu, protože její duše je ve stromě, ráno ale obživne a vstane, aby večer zase upadla do toho samého stavu. Pokud někdo podsekne strom, s nímž je žena spojena, zemře i ona.


.: Jednorožec



1. Úvod
2. Jednorožec u mudlů
3. Jednorožec u kouzelníků
4. Magie jednorožců



1. Úvod 

Jednorožci patří mezi bájná a magická zvířata, oblíbená mezi kouzelníky i mezi mudly. Vůbec poprvé jednorožce popsal před dvěma tisíci lety řecký autor Ktésiás. Od té doby se o jednorožcích dále psalo a jinak mluvilo.
Popisy jednorožců prošly za tu dobu mnohými změnami. Některé popisy o jednorožcích nemluvily zrovna valně, ale o tom v dalších kapitolách.


2. Jednorožec u mudlů

Jak bylo zmíněno v úvodu, Řek Ktésiás popsal jednorožce jako první. Nyní si povíme, co o nich vůbec napsal. Jednorožec prý pocházel z Indie. Jeho velikost se podobala velikosti běžného osla. Tělo měl bílé, hlavu tmavě ryšavou, s modrýma očima a uprostřed čela vyrůstal jeden roh. Tento roh měřil asi 45 cm. U hlavy byl bílý, uprostřed černý a navrchu rudý. O jeho schopnostech se dozvíme v kapitole Magie jednorožců. Jednorožec měl podle Ktésia útočnou povahu a byl nadměrně rychlý a silný. 
O jednorožcích napsali i takové osobnosti jako např. Aristoteles nebo Julius Caesar. Zato přírodovědec Plinius Starší popsal jednorožce naprosto rozdílně, než předchozí autoři. Podle něj měl jednorožec jelení hlavu a nohy, kančí ocas a jeho roh byl černý a měřil jeden metr. Jednorožec prý byl velmi divoký a měl bučivý hlas.
Ve středověku se jednorožec začal popisovat jako krásné ladné zvíře podobné koni. Roh byl zatočený, jasně bílý. Jednorožec se stal symbolem síly, moci a čistoty. V tomto období ho přijala křesťanská symbolika. Jednorožce známe např. z Artušových pověstí nebo třeba líčení skutků Alexandra Velikého.
V 18. století se mudlové shodli, že jednorožec je smyšlené zvíře a ve skutečnosti neexistuje. Zařadili ho pouze do světa mýtů a legend.


3. Jednorožec u kouzelníků


O jednorožci dle pravdivých kouzelnických zpráv se dočtete zde. Kouzelníci již podali kompletní zprávu o existujících jednorožcích.
Malá hříbátka jsou po narození zlatá. V dospívání se jednorožec mění ve stříbrného a v dospělosti je jednorožec bílý, bělejší než sníh. Jednorožec je velice plaché zvíře, mající v lásce spíše ženy než muže. Je hbitý a rychlý, jen tak se nenechá chytit, možné to ovšem je.


4. Magie jednorožce

Kouzelníci již poznali magické schopnosti jednorožců, a tak jejich roh, krev a žíni využívají do různých hůlek, lektvarů a léčivých odvarů.
Ale ani mudlové nebyli se svými odhady příliš daleko. Tak třeba trojbarevný roh, o kterém psal Ktésiás, měl také báječné schopnosti. Když se z něj vyrobil pohár, všichni, kdo se z něj napili, byli ochráněni proti jedům, křečím a epilepsii. Podle středověkých popisů se tradovalo, že jednorožcův roh lze použít také jako meč a dopadne-li jednorožec na svůj roh z jakékoli výšky, zachrání se bez jediného škrábnutí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dark-dragon dark-dragon | Web | 27. ledna 2011 v 21:00 | Reagovat

pěkný:-)na svým druhým blogu jsem docela dost psala o mytologii..mužeš juknout estli chceš:

www.antidicaprio.blog.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama